„Chtěli byste vidět výra?” - vzpomínky na Kurta Branda

„Kurt Brand není zdaleka mrtvý. Žije stále a jak!” řekl tehdy, když BASTEI-Verlag nově vydalo ve třech knihách jeho šest románů z cyklu Weltraumreporter Yal. Pohodlně opřený seděl u mě v obývacím pokoji na pohovce. Přitom měl v té době - počátkem osmdesátých let - přestat se psaním a užívat si "života důchodce" v  Kaltern v  Jižním Tyrolsku, které si zvolil za svůj domov.
Když se podívám na jeho obraz visící nad mým psacím stolem, zdá se mi, že na mě mrká a vidím nás opět nekonečně krásné večery sedět spolu a povídat si, někdy u  nás v Německu, někdy u něj a Marie v Kaltern a i když je to půl věčnosti zpět, zdá se mi, jako by uběhlo jen pár dní.
Poznal jsem jej v roce 1980 v Mannheim na tehdejším Perry Rhodan-Weltconu. Už dlouho předtím jsme byli v písemném kontaktu, ale tady jsme se setkali poprvé "doopravdy".
Jinak byl kontakt mezi námi intenzivní. Když přišel ke mě na návštěvu, přivedl s  sebou svojí družku Marii a jejich dceru Doris a náhle jsme byli za ty. Vzniklo přátelství, které bylo vždy srdečné.

Byl čestný přítel, nezaleknul se ani toho nechat padnout několik tvrdých slov když musel. A byl mužem, který se v našem oboru („v každé druhé Beinchensteller (???)”, jak se vyjádřil) bohužel příliš často neúčastnil různých intrik. Tato poctivost ho stála mnoho, ale to na něm bylo tak vzácné.
Než jsme ho - Hans Klipp, můj přítel a kolega Rolf Michael, jeho bratr Petr a já - poprvé navštívili v Jižním Tyrolsku, jeli jsme přes noc, měli jsme na italské hranici veselý zážitek s celníky, ochutnali jsme lak a od té doby mi poštovní známky chutnají po mědi. Do Kaltern jsme dorazili brzy ráno. Zatímco se Rolf a  Hans svalili na matrace, byli jsme Petr a já ještě čilí a tak jsme se rozhodli udělat u Kurta překvapivou ranní návštěvu. „Raději ne, spisovatel spí ráno dlouho, nebudeme ho raději rušit” domníval se Petr a vrhal na mě postranní pohledy. Tak jsme šli do místního centra podívat se na turistické středisko. Nic netušíc jsme se loudali mezi nesčetně hospůdkami na hlavní třídě, když tu se za námi náhle otevřeli dveře, ven vyšel člověk vypadající jako výr, šermoval rukama a volal: „He, neznáme se náhodou, co? Posaďte se hned vedle ... pojďte dál!”.
Napsal jsem právě člověk vypadající jako výr? Tuto přezdívku pro zasvěcence si tehdy přivezl z Rhodan-Conu v Mannheimu. V neděli ráno se  objevil u  k snídani prostřeného stolu shromážděného kolegia: „Chtěli byste vidět výra? Ne pravého výra, ale jednoho, který není zavřený, ale naprosto volný?” Samozřejmě že jsme chtěli. Plni očekávání jsme se na něj dívali. Sáhl do kapsy a vytáhl velkou černobílou fotografii. „Tohle u mě včera večer střelili fanoušci a v noci to ve vlastní laboratoři vyvolali, takže se mi to dneska ráno dostalo do rukou. No, nevypadá ten chlap jako výr?” Kdo by mohl odporovat při tak překvapivé podobě? k narozeninám jsme mu pak darovali ze dřeva vyřezávaného výra s hlavou Kurta Branda, který si našel místo na Kurtově psacím stole.
Když jsme se loučili s pohostinností Kurta a Marie, znali a oceňovali jsme jejich kuchařské umění. Neumím si představit, že by někdy nějaký host ten byt opustil alespoň trochu hladový. Většinou to bylo pozdě v noci - naštěstí se šlo od Brandova sídla k našemu příbytku stále z kopce, takže cestou domů bychom v  nejvyšší nouzi mohli válet sudy.
V Kaltern jsme byli často, mám poutavé vzpomínky na vyprávění, vtipy a žerty (od té doby vím, jak přivést k explozi sud plný dešťové vody). Vždycky jsem čekal na to, jestli provede svůj plán a do v polovině vysokého svahu ležící studny nasype několik balení prášku na praní. Samotná představa, že stovky krychlových metrů mýdlové pěny pod sebou pohřbí Kaltern i se všemi turisty byla nádherná.

Ale Kurt nebyl dobrý jen na žerty a šprýmy. Když jsem potřeboval nějaké informace nebo tip - stačilo zavolat a Kurt mi poradil. Nebyl jen informační kancelář na nohou („Kurte, ty jsi se přeci učil starou řečtinu. Můj redaktor vymyslel velmi bláznivý tvar kosmické lodi, jak se vědecky jmenuje předmět, který vypadá jako míč složený z pravidelných pětiúhelníků?” „Pentagondodekaedr!” jako když vystřelí z pistole), ale viděl věcem také hodně do hloubky.
Jednou jsem měl román na téma krále trpaslíků Laurina a jeho říše. „Kurte, Laurin měl přeci sídlit v kraji u vás. Nevíš něco, co není v mých chytrých knihách?”. O půl hodiny později zavolal - zapátral a našel spoustu informací, které skutečně v mých knihách nebyly. A dva dny poté mi přišly ještě jednou písemně jako balík. A jen zřídka se mi román psal tak příjemně jako tehdy.

Jako světoběžník byl všude doma, ale i neustále na cestách. Byl velmi pozorný cestovatel, nacházel rychlý kontakt k zemi a lidem a všude objevoval skryté krásy (čímž myslím nejen břišní tanečnice, které vystoupily na oslavě narozenin jeho přítele, ale i krásy krajiny). Měl přátele a známé v Holandsku, Francii, Německu, Itálii a Maďarsku (kde pravidelně trávil dovolenou) - a na všech místech, která navštívil více než jednou měl oblíbenou hospodu ve které se opakovaně zastavoval na místní speciality. Tady mají zvláštní víno, tady speciální salám, tam vzácný regionální recept... a sotva byl podruhé u nás v  Altenstadtu, znal je už lépe než já, i když jsem tam bydlel už léta a vyprávěl mi, kde mají nejlepší domácí salám a šunku.

V srpnu 1991 jsem viděl Kurta naposledy. Byl na tom ještě relativně dobře a mohl se těšit z toho, že na něj fanoušci stále ještě nezapomněli, i když už řadu let nepsal. Tehdy jsem čekal, že vydrží ještě rok, přinejmenším ale do května - z  celého srdce jsem mu chtěl popřát k '75'. Ale sotva deset týdnů později, mnohem dříve než se čekalo, přišel hovor, že končí. Jeho poslední slova, která jsem od něj v telefonu slyšel byla: „Odjezd - poslední cesta.” O týden později byl mrtvý.

Jeho opatrování nebylo lehké, byl to člověk s rohy a hranami, ale když ho někdo znal, viděl v něm nádherného mladíka. Měl jsem ho zatraceně rád, toho starého výra a nebyl bych bez něj tam, kde jsem teď. Byl můj přítel.
10. září 1988 s ním udělal Manfred Rückert interview, ze kterého nebyly některé drobnosti zveřejněny. Mezi nimi i dosti ponurá odpověď na otázku „Co si ty osobně přeješ pro svou budoucnost?”. Kurt odpověděl: „Chtěl bych se svalit a být mrtvý - a aby nade mnou nikdo neplakal.”
Ve svých románech a ve vzpomínkách těch, kteří ho znali a vážili si jej žije dál. „Kurt Brand není zdaleka mrtvý. Žije stále a jak!”

---

podklady: http://www.ren-dhark.de/background/macher/brand.htm